Něco o studu

(V rubrice Ze života)

Někde hluboko v Morgianě je hlas, na který by ráda zapoměla...

Někde hluboko ve mě žije člověk, se kterým jsem si neporozuměla, za kterého se stydím a na kterého se zlobím. U představy na něj, u něj, žiju slabost, bezvýchodnost. U něj žiju soudy, kterými častuje své okolí a které se tak těžko nedají nevztáhnout na sebe.

Zde začínám soudit i já...

Nedaří se mi odpustit mu jeho noční křik, který vystavěl hrozné představy o Světě. O Světě, který tvořili jen kurvy, srabi, krávy a podrazáci a ve kterém se nechtělo žít. Nedaří se mi zapomenout na nářek, který tvrdil, že pravda je názor většiny. Nedaří se mi odpustit mu mou raní únavu a pocit, že ve mě v noci něco umřelo.

Stydím se za to, že doma kradl, stydím se za to, že jsem musela slyšet jeho výhrůžky a lži, které žije s takovým oprávněním. Jak bolí to, že nedokázal dostát svému slovu. Jak bolí to, že to pokaždé udělal s takovou samozřejmostí.

Tak strašně se někdy stydím za to, co jsme a kým se rozhodujeme být.

Peklo existuje.
A existuje v bodě, kdy skutečně POTŘEBUJEME DOSTAT.

Když se dnes, s otcem jsem se neviděla skoro deset let, podívám zpět, žasnu. Svět není černý a bílý :)) to vím. Taky ale vím, že jeho životní postoje vedou k sociální destrukci. Zde ztrácím odvahu, bojím se a bojím se strašně, že bych musela přihlížet... Bolím tak, že není vidět bílá.

Přeji Vám všem skutečně klidnou noc

PS. Díky tláčo za pobudu :)) a Tobě File za Tvé srdce ;-)

linkuj.cz vybrali.sme.sk

poslal morgiana, 10.01.2006 22:15:00